Jojo králíček a jeho pohled na válku

„Děti se s nenávistí nerodí, ony jsou k ní vedené,“ míní Taika Waititi, režisér letošního šestinásobného oscarového kandidáta Jojo Rabbit. A přesně v tomto duchu se nese celé dobrodružství 10letého německého chlapce s hlavou plnou ideálů a iluzí, ale zejména dětské naivity. Hollywoodský bratr jugoslávské tragikomedie Tito a já má stejně jako jeho předchůdce z 90. let ambici roztavit divákovo srdce a probudit soucit.
Ačkoli na to jde přímočařeji a průhledněji, nelze mu upřít snahu o jedinečný pohled na největší vojenský konflikt v dějinách lidstva. Skrz optiku malého dítěte nahlíží na nesmyslnou ideologii a vysmívá se jí. Nacistická ideologie zde není poprvé vykreslená satiricky, přičemž Waititi neskrývá inspiraci Chaplinova diktátora, ale díky nefalšované dětské prostotě obdobně efektně. Přesto nedosahuje hloubky a časem ověřenou kvalitu obou zmíněných děl.
Novozélandského tvůrce, to vždy táhlo k příběhům vykreslených prizmatem dítěte. Kniha Christine Leunens ho proto okamžitě oslovila a pro svůj původ se stala pro něj zároveň osobní výpovědí. Sám jako míšenec čelil předsudkům a odmítání. Časem však našel způsob, jak se s nimi vyrovnat. Klíčem bylo obrátit frustraci na smích. A to se mu v jeho nejnovější snímku i podařilo. Pozdrav Heil Hitler má zcela jiný náboj a díky Jojo Rabbit vás docela dobře pobaví. A to je jen jedna z několika chvil ve filmu, jak zesměšnit vážně a strach nahánějící momenty historie. Jde totiž o jeden ze způsobů, jak si uvědomit patologickosť doby a systému.
Vystřízlivění čeká i malého Jojo milujícího svou zemi a oddaně vzhlíží k Führerovi. Ze svého idola si stvořil imaginárního přítele, který ho doprovází v každé těžké situaci. Za jeho „vznikem“ zřejmě stála nelehký rodinná situace. Se svou mámou zůstal sám. Ačkoli mama působí jako vyrovnaná volno myšlenkářka, ve vzduchu visí obavy o nezvěstného manžela. Divák se nedozví okolnosti jejich odchodu, jasné to není ani JoJo. Malý hrdina je však nesmírně vnímavý a věci si vysvětluje po svém, tak jak mu to jeho nevinná duše káže.
Když jednoho dne objeví v jejich domě ukrývající se židovské dívka, jeho svět se obrátí vzhůru nohama. Nic už není tím, čím bývalo, a v rozkladu se najednou ocitnou i jeho ideologií zkreslené a absurdní představy o židech. Jeho karikaturní imaginární přítel začne nad ním ztrácet moc. Waititi za to drží otěže nad svou postavou pevně v rukou a do poslední chvíle nás baví nejen jako režisér a scenárista, ale také jako zesměšněná figurka v podobě nacistického vůdce.
Představitel malého Jojo v nás vzbuzuje sympatie podobně jako jeho matka v podání Scarlett Johansson. Postava je příjemným osvěžením, zároveň něčím novým v jejím filmografii a ne nadarmo je za ni nominována na zlatou sošku. V celkem jiné poloze, ale také jako matka v Marriage Story, si zaslouží za svůj výkon velké uznání. Navíc jejich obsazení do úkolů matky a syna byl trefou do černého i vzhledem k jejich fyzické podobě. Sam Rockwell zde sice hraje malou, ale zato pro vývoj děje i komiky filmu významnou roli a nelze jej obejít pro jeho sympatický a vtipně nastavený cynismus.
Cynismus však není na místě u diváka. Parodie na nacistickou paranoidní propagandu nepatří mezi nejžhavějších kandidáty na Oscara a je třeba uznat, že v hlavní kategorii je silnější konkurence, čestné místo mezi favority mu nelze upřít. Satirický podtext, vítězství dětské nevinnosti nad předsudky dospělých a vymýváním mozků.